Pověsti a písničky z Uničovska

3. prosinec 2010 | 16.46 |

Moravská lidová slovesnost má hluboké kořeny a skýtá mnoho zářivých pokladů ze všech koutů a národopisných oblastí Moravy. Nejinak je tomu i v naší oblasti severní Hané a podhůří Jeseníků.

Dostala se mi do rukou útlá knížečka Pověsti a písničky z Uničovska, která mne jako obyvatele a patriota tohoto regionu zaujala. Toto literární dílko v roce 2002 vydalo město Uničov v nákladu 1000 výtisků. O text a sazbu se postarala Nikola Hirnerová, o ilustrace a grafickou úpravu Radomír Veselý. Dále se na tvorbě podíleli : Marek Juráň, Aleš Langer a Jiří Urbášek. O tisk se postaralo Střední odborné učiliště polygrafické Olomouc.

Vybral jsem z několika pověstí jednu, o kterou se s Vámi chci podělit. Je to příběh o pověstmi opředené a pro nás a naše předky téměř posvátné hoře Bradlo, která je také často nazývána jako " Moravský Blaník". Vždyť se zde vždy scházeli lidé ze širokého okolí a také významné osobnosti moravské kultury jako například v 19. století velký moravský básník Aleš Balcárek ( rodák z nedalekého Šumvaldu ) a nebo třeba písmák  z Lipinky Jakub Lolek.

O původu Bradla

Bylo to v čase, kdy se Doubravou proháněli ohniví jezdci a u Šumvaldského rybníka se v noci scházely rusalky. Tenkrát žil v jedné chatrči u lesa mladý tesař jménem Jeroným. Ženu neměl, ale myslel si na pekařovu dceru Barušku. Byla hodná , pracovitá a když se smála, dělaly se jí ve tvářích roztomilé dolíčky. Jenomže Baruščin otec doufal, že se dcera dobře vdá a nebude žít v chalupě s doškovou střechou. Jest bude ze stříbrných podnosů, pít jen to nejlepší víno a oblékat se do brokátu a hedvábí. Proto Barušku zamykal doma a hlídal jako ostříž. To se ví, že si mladí vždycky našli nějakou skulinku, aby se mohli vidět, ale na svatbu nebylo ani pomyšlení. Jeroným se snažil ušetřit peníze, pracoval do úmoru, ale kdeže by mu tesařina vynesla na stříbro a brokát ! Stěží uživil sebe a nemocné rodiče.

Bradlo

" Šak se nebuj, senko, me ož to s tató dlóho nebodem. Potem Tě grošike zostanó." říkala mu často matka.

" Ale maminko, neróhéte se. Co bech si bez vas počal. Zostal bech na tem světo sám jak kul v ploto," konejšil ji Jeroným.  

Často však přemýšlel, kde přijít k penězům. Nakonec si řekl, že zkusí zajít do lesa za starou Verunou. Ta si vždycky uměla poradit a znala i všelijaké lektvary a zaříkávání. " Hocho, hocho, těžká rada," řekla vědma, když jí Jeronym povyprávěl svoje trápení. " Já tě pomoct neomim a s čertem, s čertem se rači nespolčoj," zašeptala tajemně. Pak hodila do hrnce hrst koření a vystrčila Jeronýma ze dveří. Ten se vrátil dom, ale myšlenka na čerta už mu nedala spat. Myslel na něj, kudy chodil. Nakonec se přece rozhodl zavolat rohatého na pomoc. V noci vyšel na kopec a zašeptal : " Čerte zjev se mě." Sotva to dořekl, už tam stál panáček v zelené kamizolce, holinky vyleštěné jako zrcadlo, na hlavě klobouk a v ruce bičík. Vypadal dočista jako pan nadlesní. " Copak chceš holobrádku," spustil hned bandurskou. " A gdo seš te?" zeptal se mladý tesař. "Vždyť jsi mě sám zavolal," odvětil nadlesní. " Já jsem přece čert." Jaroným se ulekl a nejraděj by vzal všechno zpátky. Ale pekelník už vytahoval pergamen a hned prý : " Tu mi to podepiš a dám ti všechno, po čem toužíš. Jenom jedna kapka krve a můžeš mít cokoli, nač si jen vzpomeneš." Mládenec se chvíli rozmýšlel, ale čert mu hned nabízel všechny řeky světa, hned zase všechny hory a pastviny, co jich je na Zemi." Nechco ani řeke, ani lóke. Chco hrad. Rovnó tade, gde teď stojime. Abe bel krásné a pevné, měl čtere věže a pořádnó bráno," řekl Jeroným nakonec." Máš ho mít," odpověděl ďábel, "tuhle mi to podepiš a ráno se můžeš stěhovat. Za rok se shledáme u pekelného soudu." Tož ja , podepišo. Ale to ti povidám - hrad mosi stat dřiv , než kohót zakokrhá. Jinač je naša smlóva neplatná."   

  Bradlo

Pak vzal Jeroným do ruky husí brk, píchnul se do palce a vlastní krví stvrdil smlouvu. Pekelník se jen zasmál, práskl bičíkem a byl ten tam. Mládenec stál chvíli jako opařený, a pak se vydal pěšinkou kolem lesa dom. Tam už na něho čekala ustaraná maminka .

"Senko, gde ses tólal. Měla sem o tebe takové strach. Vepadá to, že se za lesem ženijó všeci čerti !"

 A skutečně. Ze všech stran se ozývalo hromobití, blesky šlehaly jeden za druhým a chvílemi se na obzoru objevoval pekelný ohňostroj. To už rohatí stavěli hrad. Jeroným se zavřel ve světničce a modlil se k Pánu Bohu. Teď se mu to teprve v hlavě všecko rozleželo. 

" Hrad nesmi stat dřiv, než kohót zakokrhá. Jinač propadno peklu," říkal si pro sebe.Bradlo

Celou noc oka nezamhouřil a dřív než se sluníčko objevilo na obzoru, vyběhl z chalupy a spěchal na kopec. Utíkal přes celou dědinu, aby probudil kohouty. Jenže ouha - žádného neviděl. Slepičky už dávno zobaly zrní , kuřátka se také protahovala po dlouhém spánku, ale kokrháč nikde.

" Kohóti gde ste, přivitéte nové deň," volal Jeroným. " Gdepak kohóti," řekl mu jakýsi vandrák, " v noce to bele meslevci a všecke kohóte vekópile."

 Jeronym věděl, kolik uhodilo. To satanáš poslal svoje kumpány, aby v dědině nezůstal jediný kohout a Jeronýmova duše propadla peklu! Srdce mu tlouklo a oblil ho smrtelný pot. Utíkal k hoře, co mu nohy stačily. Tam už čerti pomalu končili se stavbou. Hrad se tyčil na vrcholu a chyběla jen vstupní brána.

" Tak co, holobrádku, už ses vyspal?" zeptal se čert a strašlivě se zachechtal. " Do roka a do dne se tu sejdeme. Pak se rozluč se svou duší."Jeronýmovi až ztuhla krev v žilách, když viděl, jak pekelníci vsazují poslední kameň. V tom se ale ozval kohout : " Kykyryký," zakokrhal tak mohutně, že popadaly šišky z nejvyšší borovice.

Bradlo

" U rohu samotného Arcisatanáše, prohrál jsem," zaklel čert, zasmrděl a zmizel i s ostatními. Pak se zablesklo, ozvalo se hromobití a hrad se zřítil. Všude kolem zbyly jen rozházené balvany a hromady kamení. Jeroným klekl na kolena a děkoval všem svatým za záchranu své duše. " Senko, senko, čerta néni radno pokóšet," ozvalo se vedle něho. Pod horou stála maminka a v ruce držela kohouta. " Maminko drahá ve ste mě zachráněla," líbal ji Jeroným ruce. " V noce přešil do chalope meslevec a že chce našeho kokrháča. Pré mě za něho dá pět zlatek. Ale smrděl siró a za ošema mo tančile plaminke. Hneď sem si pomeslela, že je to nejaká čertovina. A tož odtáhl s nepořizenó."

 Jeroným křičel radostí, až se krmelce v lese třásly. Aťsi říká, kdo chce, co chce, přijít o duši, to není jen tak! To je potom uvnitř člověka takové prázdno, nemá z ničeho radost, špatně se mu spí a neumí pomyslet na nic pěkného. Srdce pak nadobro zkamení a nenávist vyžene z těla všechnu lásku. A to mi věřte, že takový život nestojí za nic.

Když se Jeroným vrátil do dědiny, bylo všude pozdvižení. Všeci si vyprávěli o skále, která přes noc vyrostla u lesa. Je prý vysoká, snad nejvyšší v celém kraji. Jakoby ji samo peklo vystavělo!  

Bradlo

"To se vi, že to bele čerti! Te zlatke, co sem za ně včerá prodal kohóta dočesta zmizele!" křičel pekař. " Penize só foč a v celé dědině neni ani jediné kohót," volali ostatní. " Gdo nas bode ráno bodit do práce ? Dež bodeme ráno vespávat, nebodó křopavy rohličke na snidaňo! Drubež aj dobetek bode řvat hlade! A nigdá ož neuvidime ranni roso!"

Ale jakáž pomoc, kohouty schvátilo peklo. Naštěstí však Jeroným dostal nápad. " Náš kokrháč zostal. Dáme ho na věž a všeci se bodó podlevá něho řidit," řekl a ukázal všem kohouta. V tu chvíli lidé začali Jeronýmovy provolávat slávu, vzali ho na ramena a nesli až na náves.

 Kohout pak budil lidi den co den, celých dvacet let. To už měl Jeroným šedivé vlasy a čtyři děti. Ptáte se s kým? No přece s Baruškou! Když totiž člověk něco moc chce a snaží se, tak se mu nakonec dílo podaří.  

Po čertech zůstala u Nové Hradečné jen ta skála. Dnes ji říkáme Bradlo. A balvany, co z nich rohatí stavěli hrad, jsou tam dosud. 

Přesvědčte se sami, až pojedete okolo ...

...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.5 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře